Za mých hodně mladých let to chodilo docela jinak než dneska. A bylo to tenkrát těžké. Jak dlouho jsme se jenom s rodiči tísnili u prarodičů, než se nám podařilo posunout se do čela pořadníku a dostat byt od státu! Roky to trvalo. A kdybych nebyla na světě já i s bratrem a naše podmínky tenkrát nebyly tak neutěšené, kdo ví, jestli bychom se v tom pořadníku vůbec někdy dočkali, jestli by nás pořád nepřeskakovali ti zoufalejší, kteří potřebovali byt víc, nebo ti politicky angažovaní, kteří tenkrát měli pochopitelně všechno snadnější.

Byt jsme tedy nakonec po dlouhém čekání dostali. Protrpěli jsme se k němu a když přišla ta slavná chvíle, byli jsme rádi, že nějaký dostáváme. Bylo jedno, jaký je, a taky bylo jedno, kolik měl nedodělků a nedostatků. Hlavně že byl. A že jsme konečně bydleli. A já léta trnula, že se jednoho dne bude historie opakovat. A že já budu se svými dětmi čekat v tomhle bytě u rodičů, kde budeme namačkaní jako sardinky, než se i na nás usměje podobně štěstí a dostaneme byt sami pro sebe.

Ale to už se nestalo. Stát přestal mít skoro monopol na byty a přestal je tedy přidělovat. A když jsem teda odrostla, nemusela jsem v žádném pořadníku na byt čekat. Už stačilo jenom vydělat si peníze a mohla jsem si ho koupit. Že to bylo snadnější a jistější? Bylo i nebylo. Měla jsem jistotu, že až budu peníze mít, nebudu muset na nic čekat a vyberu si takový byt, jaký budu sama chtít. Ale zase nebylo jisté, jestli někdy tolik peněz seženu, a jestli ano, tak kdy.

A tak se dlouho šetřilo, i rodiče vypomohli, a nakonec se to s pomocí banky povedlo. Svůj byt sem měla a mám. Naštěstí a bohužel. Naštěstí proto, že je můj, bohužel ale proto, že to není přesně to, kde bych chtěla bydlet. Ale bydlet tu musím. Podobně jako rodiče za minulého režimu jsme musela brát to, co bylo pro mě, a na palác jsem samozřejmě neměla. To víte, obyčejný člověk.

Ale aspoň bydlím. A mám štěstí. Spousta lidí by se mnou ráda měnila.